Eri

Eri

Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Jak jsem si málem koupila NIC

Asi většina z vás přijmula neměnnou realitu, že jednou za rok se schoulíte v posteli i v době, kdy máte být v práci či ve škole. …pokud tedy nejste hrdinové (nebo sobečtí vůči okolí z pohledu druhé strany ;)) a nechodíte s tím kašlacím, smrkacím a horečkovým svinstvem do práce a školy dál, aby těch „šťastlivců“ jako vy mohlo být ještě víc! Jo, jo, chřipajzna je tak ženiální, že si potřebujeme každý rok stáhnout aktualizaci ochranného štítu proti novým kmenům. Dalo by se polemizovat, jestli za to nemůže přístup lékařů, kteří na vše takové okamžitě píší antibiotika často bez kontrolních krevních testů či výtěrů… a viry je móóóc rádi baští. A prášky hltající jedinec se tak stává pro virouše dobrým tréninkovým centrem pro získání ještě dokonalejší rezistentnosti…

Fungovala jsem tak po VŠ docela pravidelně. Plus v zimě se ještě přidávala průběžně přesušená sliznice v krku, tj. pálení či suchý kašel, ucpaný nos v noci… Před dvěma lety jsem po asi skoro rok zkusila doplňky stravy (aloe, kolostrum, chlorela…) a nevím, jestli díky nim, nebo díky souběžným modlitbám jsem za poslední dva roky nemocná nebyla! A to, i když blízcí kolem mě (ne vyjma mou rodinu) občas padali s horečkami, hnusně smrkali a kašlali…

Nejinak tomu bylo i letos. Před odjezdem do Francie, po příjezdu, během Vánoc byla moje česká či francouzská rodina většinou nemocná… a já díky Bohu nic. To se změnilo při posledním přejezdu teď v březnu. Až kolem 20 ° rozdílu asi udělalo své… Během prvních pár dní po návratu do jarní Toulouse mě začalo z čista jasna pálit v krku. Jedna probolavěná noc a druhý den se to proměnilo v docela slušnou rýmu. S modlitbami se ale věci začaly rychle posouvat k dobrému a již po jednom dni, kdy mi bylo slabo a šoufl, jsem se cítila na malou procházku venku. Během jedné z nich jsem si zašla do nedaleké lékárny poradit, co na puchýře na zadní stěně krku.

A to je jiné kafe než u nás! Místní farmaceutický průmysl je jistě dobrým businessem. V lékárně si připadáte jako v bavlnce! Prodavaček v originálním firemním stejnokroji je tam vždy asi tucet, jsou vždy milé, ochotné a pozorné. A hlavně vám umí poradit, nabídnout a také… prodat. To je asi důvodem, proč občas na jedné ulici najdete hned několik lékáren. Lidé si odnesou na rýmu hned několik krabiček a odlehčí se o několik desítek eur. Dostalo se i na mé „cosi“ na obličeji: Pupínky, kterých jsem se nemohla několik měsíců zbavit. A ochotná prodavačka, s kterou jsme mezitím „stanovily“ pravděpodobnou diagnózu, mi hned nabídla přírodní krém s kalendulou. Wow! Představa, že ty dotěrné potvory na tváři už konečně setřepu, ve mně vyvolala nával příjemného pocitu. Jen mě zarazila jedna věc: na krabičce bylo napsáno Boiron. Pro nezasvěcené je to největší výrobce homeopatik ve světě – původem z Francie. Opáčila jsem tázavě, je-li to homeopatikum. Prodavačka trochu překvapeně zareagovala, že ano, ale že je to přírodní. A to už jsem věděla své! Odvětila jsem jí, že bych ráda kalendulu a ne „otisk“ kalenduly, a že vím, jak fungují homeopatika … takže „díky, tohle ne“. Profesionálně na sobě nedala moc znát, jen malý náznak údivu, … asi taky věděla, jak homeopatika fungují…

Nevím, za kolik euro by vám prodali tento efekt placebo – lepší část homeopatik, spolu s odbornou démonickou doprovodnou péčí („kalendula“ měla stát asi 6 EUR)! Na druhou stranu mi cvaklo, že lékárníci, pokud nejsou úplně pitomí či tak zaslepeně „věřící“ v homeopatika, vědí, že vám prodávají jen podkladovou látku… s nulovou koncentrací účinné látky, kterou se tváří mít! Tak jsem to v minulosti nastudovala přímo na webových stránkách Boironu, který to tam měl pečlivě vysvětlené. Pěkný podraz a klamání spotřebitele! Kdo z nás by střízlivý koupil prázdnou krabici od mléka s vírou, že když ji sní, tak se mu uleví! I kdyby nám to prodával a zdůvodnil prezident lékařské komory, budeme si asi myslet své! A určitě to nebudeme zkoušet. Je zajímavé, že s homeopatiky je to jiné! Tam se rozum nějak podrobuje nelogičnosti a vypíná se pod tlakem nevědomosti či víry „když to ale funguje…“ A potom mluvme o racionální podstatě člověka! Díky Bohu jsem opět homeopatické pasti unikla. Ale myšlenka, že jsem si málem koupila NIC mě natolik pobavila, že jsem si nemohla pomoct, abych se o tento zážitek nepodělit s vámi! Pokoj vám.                                                         

Erika

Tohle si moje rodina přinesla na chřipku z lékárny. Cena kolem 15 EUR!

Na chripku za 15 EUR

Zajímavá zkušenost jedné nachlazené holky s homeopatií (v angličtině) na: http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=kagATiubOp8

 Botičky

Ne moc často ale za to povětšinou ráda chodím nakupovat věci na sebe. S modlitbou mi Bůh občas dá nějaký ten kousek oblečení za dobrou cenu. Neoblíbenějšími a nejoriginálnější shledávám vybrané sekáče díky široké nabídce netuctových a hlavně neasijských stylů. Tímto způsobem jsem odolala módnímu tlaku (či spíše vydírání) bederních – k uhnání zánětu ledvin či nachlazení vaječníků nepostradatelných – kalhot. V tradičních obchodech se jednu dobu nedalo nic jiného než tyto zadek-i-předek-lezoucí gatě sehnat. Jedna oblast je však specifická – obuv. Tu sháním výhradně novou, protože v tomto jsou mé nohy dosti vybíravé. Nevhodnou obuv na můj každodenní sport – chození – prostě nevyužiju. V mém nákupním maratonu se už stalo, že jsem prošla všechny obchody ve městě a na tenisky, které by mě netlačily v palci, na patě či jinde, jsem narazila až v posledním olomouckém 12. obchodě! Je pravda, že pak se mnou takto vymodlené a nervy a časem draze zaplacené boty žijí až do smrti (jejich ;)).

Tak jsem na podzim začala vnímat potřebu zimních a hlavně přechodových bot. Už jsem nechtěla sáhnout po elegantně vypadajících teniskách či pohorkách – i když se to u kalhot zakamufluje, že jsou to tenisky, k sukni moc dobře nepasují. Právě ve Francii jsem si pro tuto „radost“ vyhradila pauzy určené fyzickým aktivitám. V mém pracovním zátahu jsem si pro cyklistický výlet (jak jinak!:)) do obchoďáku či do centra Toulouse oddělila postupně několik odpolední. Většinou to zabralo minimálně 3 hodiny plus skoro hodina cesty. A nic! Modlila jsem se neúnavně dál, ale boty stále nepřicházely, lépe řečeno já stále nepřicházela k těm správným. Na poslední studený únorový výlet v děravé pláštěnce si vzpomínám docela zřetelně: V obchodě, kde měli konečně boty, ve kterých by se dalo dělat víc než vyskočit z auta a nechat se vyvést výtahem do teplé kanceláře k celodennímu sezení, tj. byly pohodlné na chození, jsem strávila asi 2 hodiny. Byl to posledních víkend zimních slev a kožené polobotky se daly koupit i za 750 Kč! S modlitbou a tichých rozhovorem s Duchem svatým jsem procházela všechny regály a zkoušela jedny boty za druhými – odhadem minimálně 40 párů bot! A… nic. Jelikož jsem se nechtěla vzdát a nějak očekávala, že mi ty boty Bůh po několika měsících modliteb a čekání skutečně dá, ve svém modrém „převleku“, lehce promočené čepici a rukavicích a za svištění kapek a kolem projíždějících davů aut jsem zoufale přejela k jinému asi 15 min. vzdálenému obchodu. A… zas NIC. Byla jsem z promarněného času docela zklamaná…

Musela jsem přijet zpět do Čech a doprovodit maminku na jedno obchodní jednání, aby mi na NĚ Bůh dal narazit! Padly mi mezi hromadami dalších bot prve do oka a pak i na nohu. Bylo nadpřirozené, že už byly na skladě (což vždy trvá až sezónu) a já je mohla před odjezdem zpět do Francie získat! Koupila jsem hned dva různé páry elegantních zdravotních celokožených mokasín. A před dvěma dny jsem si jedny – úplně nové – otestovala v zatěžkávající hodinové chůzi mezi domovem, univerzitou a „Prostor Gošen“, což je místo různých křesťanských aktivit. A překvapivě mě na závěr nečekal ani puchýř ani otlak – cena, kterou musím i za dobře padnoucí boty až na výjimky pravidelně na začátku zaplatit!

P1110204To jsou ony! Malá reklama na obchod Rozmarýna v PV. ;)   

Když jsem se s nimi vracela domů a uvědomovala si zvláštnost situace, napadlo mě hned několik paralel. Možná nevíte, ale Bible nám o výběru obuvi také mluví. Máme dle Efezským 6,15 „být obuti k pohotové službě evangeliu pokoje (CEP)“, „být obuti připraveností kázat evangelium pokoje (NBK)“ či „jako boty si obout horlivost, které dává evangelium pokoje (fr. překlad Louis Second)“. Občas se stává, že nemáme ty správné boty. Chodíme ve svých starých škrampách, ve kterých je nám možná dobře. Chodíme si, jak chceme a kam chceme. Naše návyky, náš životní styl, naše způsoby jednání a naše rozhodování – jsme na ně tak nějak zvyklí. Nemáme potřebu si nechat mluvit do života. Jenže to to nejsou ani boty evangelia, ani pokoje. A to nemluvím o horlivosti pro Boha a o připravenosti dobrou Boží zprávu, kterou jsme mohli slyšet a zažít na vlastní kůži, sdílet s ostatními.

Možná jsou naše botky už díravé – potřebujeme znovu intenzivně hledat Boha a obnovit se ve vztahu s Ním. Nebo možná nesou otisky špatných chodících návyků, oblastí, které jsou v nepořádku, které nám brání jít rovně, správně a za každého počasí. Možná už vnímáme tu potřebu se dobře v životě obout, a tak sháníme boty nové, ale pořád je nemůžeme sehnat. Nezbývá než se nepřestat po nich ohlížet, i když to může trvat nějaký čas, úsilí hledání, modliteb a klepání na dveře, než narazíme na ty správné – ty od Boha. Ale pak jednoho krásného dne to přijde a my vykřikneme: „Heuréka!"

Jenže tak, jak jsem si nechala jeden z párů doma (ze stěhovacích důvodů), můžeme si nově získané botičky schovat pečlivě do krabice, abychom si je co nejdéle uchovali nové. Jenže tím jim vlastně sebereme jejich užitnou hodnotu a jsou nám opravdu, kromě dobrého pocitu, k ničemu!

A na závěr se může stát, že když už získané botičky obujeme, úplně se v nich necítíme. Nejsou jako naše staré boty – nejsou totiž NAŠE, ale Jeho! A možná se do nich budeme muset jinak naformovat, než jsme byli zvyklí. Možná se budeme muset učit našlapovat a chodit jinak nebo jinam – správně z Božího pohledu. A to už je asi škola Ducha svatého, který nás tohle chce naučit. Denní všední chození. Ale přidáme-li do těch všedních dní nevšedního Boha, tak zažíváme nebe už tady na zemi. A to přece stojí za to! Tak honem pro boťáky – shánět, naimpregnovat, obout, naučit se je dobře používat a hlavně chodit životem v evangeliu a v pokoji – dle situace, v níž se zrovna nacházíte vy!

S přáním Božího pokoje                                            Erika

Jak se (ne)stát pytlem

Dnes mám jednu humornou historku z natáčení. Jelikož už nemám nárok na supervýhodné jízdné, které činí pro mladé do 26 – považte a rychle přepočítejte (základní jízdné je  1,60 EUR/cesta) – 10 Eur na měsíc (!) (to je snad levnější než u nás), ani na slevu 9,40 za 10 jízd pro studenty nad 26 let, ale maximálně tak 12,90 za 10 jízd, musela jsem přes podzimní počasí zůstat u mého oře! BTW, vidím teď vaše spadlé koutky – to je tip pro místo pro Erasmus výměnu – pro studenty je v tomto ohledu Toulouse Rájem – mega možností a výhod. Mimochodem mnohé se od minulého změnilo. Své kolo „víry“ jsem musela vrátit. Vzápětí jsem ho mohla z milosti (za 10 EUR na měsíc) vyměnit za krásné, seřízené, s košem a světly, funkčními převody, nepadajícím řetězem a ochranou pro nohavice kolo bílé. A jelikož jsme trochu víc na jihu, místo sněhu, což jste si asi užívali vy, zde začíná „období dešťů“ jak to laicky nazývám. Prší tu, občas leje, přeháňky jak v Londýně. A začíná se tu zelenat a dokonce najdete na některých stromech květy – naše jaro.

Minulý týden jsem šla vyřizovat věci ohledně nového ubytování pro další pobyt a jejda… ono pršelo. Tak jsem zaváhala, protože to mám na kole do města přes 25 minut. Povzbuzena vnitřním hlasem, „že tam aspoň nebude tolik lidí“, jsem nasadila své francouzské poncho, které si chráním pro překvápka počasí od doby, kdy jsem promokla skoro na kost při přechodu moře u hory Sv. Michala u La Manche (pro znalce la traversée du Mont St. Michel). No zahoďte draze investovaných 5 EUR po jednom použití, když to zabere asi 7x10 cm místa v kabelce a zachrání vás od mnohých plaveckých zkušeností!  A tak jsem se navlíkla, rukavice a šup do toho nepromokavého šustícího převleku. Dokonce jsem vymyslela něco inteligentnějšího, jak to udělat s kapucí, aby zůstala na hlavě (a mi nekapalo na karbid!) a nemusela ji držet zubama! Naparáděná jsem nalezla na kolo tak, aby mi neteklo na rukavice ani na batoh. Byla jsem určitě prostorově lépe řešená :), ale šlo to. Jen jsem se nemohla moc narovnat – to bych si protrhla pláštěnu. Což se mimochodem taky stalo! Asi po 5 minutách jízdy, kdy jsem kličkovala po cyklostezce na chodníku, která se podobá překážkové dráze, jsem slyšela z auta hurónský smích. Periferním viděním jsem zahlídla auto se staženým okýnkem. To mě v tom lijáku překvapilo, ale lidi jsou dneska různí… Minula jsem to stojící divné auto a pokračovala v jízdě. Za okamžik se mi objevilo v zorném poli znovu, po té co mě za nového zvuku hlasité zábavy předjeli, ale tentokrát z okýnka trčela ruka… a v ní – mobil. Pochopila jsem, že ta celá scéna byla na můj účet. Lehce mě to pobouřilo, že se slečna ze sucha auta baví, jak se já v pláštěně prodírám kapkami deště ve formaci igelitové koule. Schválně jsem přibrzdila, aby se jí nepodařilo fotku udělat – zbytek zařídila auta za nimi. Vyhrála jsem. Uf! Je pravda, že modrá pláštěna není moc sexy, ale v dešti přece vypadá každý blbě: radši igelitoš než mokroš! Během pomalé cesty směrem k cíli jsem si nemohla pomoct, ale měla jsem pocit, že se na mě někteří lidé usmívají – evidentně stejný důvod. No, jo taky se mi moje pláštěna moc nelíbí! Přes skoro dokonalé utěsnění si promokly boty, nohavice a i rukavice už nebyly nejsušší. A jelikož jsem první místo nemohla najít, tak to bylo asi víc než 30 minutové dobrodružství. Až jsem si říkala, zda-li nejsem na podobné kejkle v dešti už stará. ;) Jóó, objíždět lajnu aut státní policie, která blokují celou šíři jediného pruhu hlavního tahu kvůli stávce zemědělců (což jsem opravdu po silnici z obav o vlastní život nedala a jela vedle po úzkém chodníku), kdy mi dokonce jedno zaparkovalo přímo před nosem (spíš kolem – a to bylo horší, páč mi taktak včas sklouzla ruka s igelitem na brzdu! … považte přímo v úhlu křižovatky!), nebyla žádná prča! Věci jsem opravdu vyřídila (spíš nevyřídila), ale všechna místa jsem navštívila. Při dalších pojezdech a na zpáteční cestě už nepršelo, přesto jsem si svůj mundur raději pohotovostně nechala, kdyby se náhodou rozhodlo za cesty opět spustit. Na jednom z mnohých místních mostů, již na zpáteční cestě, jsem zaslechla studeným mužským hlasem pronést slovo koš, když jsem projížděla kolem skupiny lidí. Napadla mě taková divná myšlenka: nemají náhodou Francouzi nějakou asociaci na moji pláštěnku? A nemá něco společného s košem??? Vypadlo to, že celá záhada cukajících koutků a otevřeného okýnka začíná dávat smysl. 

Před večerním programem (aby těch akcí ten den nebylo málo), kdy jsem se nabídla pomoct vařit pro vánoční mládežnickou párty, jsem se musela stavit doma převlíct a najíst. I když bylo jasné, že se mnou na jídlo počítají, jejich orgie začínající občas v 21 h mi dost nevyhovují – prostě můj organismus odmítá spát, když se nechám unést a něco zblajznu. A to se nemusím ani moc přetláskat (což Frantíci zvládají bravurně)! V kuchyni se po počátečním stresu – vařilo se pro 40 lidí! – usídlila skvělá atmosféra. Nebála jsem se proto podělit o svůj dnešní zážitek ve snaze lépe pochopit či si ověřit svou vysvětlující teorii této kulturní záhady. Tři sestry nadšeně vyposlechly mé zážitky s „košem“ a odkývaly mi, že to fakt není fér, že si ze mě někteří nezastřeně dělali legraci. A just – moje teorie se k mé nevelké radosti potvrdila: Ve Francii měly v minulosti odpadkové pytle do koše právě tuto barvu, takže proto se lidé pochichtávali a usmívali. Ok. Tak jsem to projela. Ale copak má sáček na odpadky formu cyklisty???  Moc mi to hlava nebrala. Pro ilustraci jsem vytáhla svůj památeční poklad a dala si ho na sebe. Výbuch nezadržitelného smíchu na sebe nedal dlouho čekat. „Opravdu koš!“ A já dodávám odpadkový a pořádný … pytel. Moje protesty, že teď mají odpadkové pytle černou barvu a takové pláštěně se nikdo nesměje, nezabraly.

Z toho plyne povzbuzení, že takovým situacím v jiné zemi občas prostě nezabráníte. Chybějící kulturní povědomí se tu a tam projeví a občas docela zábavným způsobem – alespoň pro okolí… i když já zas mám pro změnu co vyprávět. :)                                                 Erika

Epilog: Měla jsem nutkání si hned koupit nový pytel, abych nebyla pro smích, … pro změnu černý, ale ještě na to nedošlo. Proto když si své pončo mám teď dát, tak prosím Boha, ať mi dá projet bez deště, ať nemusím vypadat jako pytel. ;)

..."mezinárodní karta" a další francouzské speciality


Napsat vědecký článek není vůbec žádná sranda o to víc, když netušíte, jak se to vlastně dělá. Chodíte do knihoven, snažíte se v katalozích najít správná klíčová slova – navíc ve francouzštině, abyste se mohli dostat ke správným publikacím a měli z čeho psát. A tak po 2 týdnech chození do knihoven a bloudění v postupu práce jsem narazila u vstupu na pracovnici knihovny, která mě poslala někde do zákulisí, kam se normálně může jen se studentskou kartou místní univerzity, kterou samozřejmě nemám. Mezinárodně platná karta ISIC, která se u nás běžně používá a prezentuje jako celosvětově uznávaná, je vám fakt… na prd. Mimochodem to platí obecně – zatím jsem nenarazila na nikoho, kdo by na slovo ISIC reagoval, a tudíž žádné výhody či slevy z ní až na výjimky chápavých (či spíš nechápavých ;) prodavačů, kterým vysvětlíte, že je to studentská mezinárodně uznávaná – asi až na Francii :D – karta, a také ukážete, že známka platnosti se nachází na druhé straně a že fakt není neplatná) nemáte. Možná tak na slevu v mekáči či v muzeu, což jsem nezkoušela, ale jinak no way… Mimochodem ne ve všech organizacích studentské slevy mají. A kde ano, tam hraje roli věk: do 25, do 35 let … jak asi kdo odhadne dobu studia v tomto studentském megapolis. ;)

Zpět k výzkumu, jsme opět v knihovně… První setkání bez RDV (rendez-vous čili předem domluvené schůzky – odtud pochází naše rande ;))s jedním poradcem pro hledání správných zdrojů s uhrančivýma velkýma modrýma očima trvalo kupodivu asi půl hodiny, možná 45 min. i přes – řekla bych – jeho přebitý program, což zde není nic neobvyklého. A druhé, Francouzi velmi oblíbené, setkání s RDV na hodinu trvalo 75 minut. Během posledních 15 minut jsem se snažila tuším aspoň dvakrát poděkovat a vypoklonkovat, ale rady se valily dál. Francouzská vášeň pro mluvení (nebo o něco jiného (?) se opravdu nezapřela. A to jsem napoprvé o vlásek unikla dobré radě napsat CV, abych mohla vůbec spolupracovat s jednou profkou … Možná ne nadlouho… :-o Další setkání jsem to dostala naservírované znovu. Člověk, aby měl CV pro každého neznámého člověka na pracovní rovině. Připadá mi to skoro jako posedlost! Nemůžete navštívit profa bez předem domluveného RDV (občas se ani nedostanete k jeho kanceláři, jako je to v mém případě, protože je kdesi v podzemí a nemá zvonek), nemůžete s ním spolupracovat bez předem zaslaného CV… prostě pruda. Ale dobrá zpráva – unikla jsem CV. Setkání s doporučenou profkou proběhlo dobře, jelikož byla velice fajn. První ochotný a normální člověk v tomto světě akademické pompy!

A co bylo dál? Kontakt s ochotným poradcem, který vás dostane svou výtečností v umění naslouchat (máte pocit, že mluvíte se starým známým), se udržel. Naštěstí jeho nečekaný obrovský zájem o vás a ochota pomoct byly opravdu jen jeho charakteristikou a ne dobyvatelskou taktikou. To jsem si oddechla, když se dostalo na jeho přítelkyni… Při další příležitosti jsem měla na srdci ho pozvat na naše studentské večery Alfa campus s tématem Zamyšlení o křesťanství bez zábran (něco na způsob Alfa kurzů, diskuzních večerů u jídla, ale pro studenty). Realizovat tento vnitřní impuls bylo opravdu odvážné, protože jsme se spolu setkali jen třikrát a Francouzi jsou na jakýkoliv náznak náboženství ještě opatrnější než my. Bylo šokující, že pozvání s nadšením přijal a dvakrát potvrdil (což naši studenti i po opakovaných výzvách opravdu nedělají) účast nejen svou a ještě třech přátel. Kupodivu opravdu přišli, čemuž jsem asi 30 minut po začátku programu přestala věřit. Celkem hodinové zpoždění (abyste rozuměli, Francouzi a chápaví cizinci, kteří na ně neradi čekají, chodí tak 30 min. po oznámeném začátku akce a tudíž veškeré neprofesní aktivity začínají pozdě!!!) sice nabouralo již rozběhlý program, ale vše jsme zvládli… i když o další setkání o křesťanství neprojevil zájem. Přesto jsme spolu nadále v kontaktu.

Byl to opravdu člověk z nebe, který mě v mém výzkumu výrazně nasměroval, když jsem úpěla k Bohu o pomoc v tomto exotickém moři vědy. Pomalu jsem našla rytmus, začala dělat výpisky, nacházet zajímavé knihy, našla i profesora na spolupráci na článku (a bez CV! ;D), … Bůh je opravdu dobrý. Teď se řeší, co bude dál. Na osobní rovině jsem totiž zažila dva velmi těžké měsíce, které se promítly do mé výkonnosti v práci – hlavně v disertaci. Možná o tom napíšu další blog… Po modlitbách si myslím, že je tu i nadále moje místo, což sdílí má univerzita, vedoucí práce, nadřízení v ČR, známí tady, ale nikoliv šéf přijímací organizace. Budu vděčná, když za Boží vůli pro další měsíce vyšlete svou modlitbu.

Proto bojům a novým dobrodružstvím zdar, neboť vítězství ve všech patří Bohu!

Eri

 aneb Štavnatý exkurz do atmosféry francouzské kultury...


Francouzi a auta – o tom by se daly psát básně.  Nevím, je-li to tímto městem, ale mám pocit, že ať jsem venku kteroukoliv denní či večerní hodinu (kdykoliv kromě neděle), aut prostě neubývá. Dokonce jsem zažila na vlastní kůži, že ráno je dokonce rychlejší prokličkovat centrem města (musíte znát zkratky;)), než použít rychlý, ale přervaný a tudíž ucpaný obchvat! To ani nechci pomyslet na potíže s parkováním ve městě…ještě že se mě to netýká! Ale Francouzi jsou na můj vkus mistři v řízení svých miláčků. Dokáží zaparkovat či vyjet z místa o 5 cm delšího než je jejich auto! Nekončící lajny aut na křižovatkách, do toho splašení cyklisté a davy chodců, kteří se proplétají mezi auty občas na jakémkoliv místě (auta pro změnu občas zastavují až na přechodu;)) … no docela blázinec. Je zajímavostí, že všudypřítomné semafory, které nevypínají ani v noci ani v neděli (s prominutím pakárna!), jsou tu asi jen pro řidiče, kteří je respektují – tedy většinou ;). Abyste dobře chápali, červená na přechodu pro chodce platí pouze, jedou-li auta. Když nic nejede, dav chodců se vyvalí do vozovky červená-nečervená. Musím přiznat, že mi tato na – naše poměry džungle – lehce vyhovuje. Neztrácíte tolik času neoblíbeným čekáním. Další – dle mě – zvrhlostí na silnicích, která do našich krajin doufám NIKDY nedorazí, jsou semafory na kruháči! Dokonce několik: jeden před kruháčem  a pak několik na něm!!! Ať žijí staré dobré křižovatky! Ale už dost o autech a jezdeckém umění (či hazardu?) Francouzů.

Musím poznamenat, že jsem tu poprvé v životě viděla tříkolého oře! Vypadá to zajímavě dvě kola vepředu… takový hybrid, ale asi je totu právě v módě. Ráda bych se však zastavila u těch se dvěma koly a vlastním pohonem. Toulouse je město na březích řeky Garonny, navíc protkáno několika umělými kanály - záruka placatosti. Jelikož jsem z města, o kterém se říká, že je rájem cyklistů, docela jsem přivítala, že to tu mělo být podobné. Půjčit kolo si můžete opravdu skoro na každém rohu – radnice tu tento rychlý a ekologický dopravní prostředek ve velkém provozuje už pátým rokem. Zaskočit si na něm něco rychle vyřídit je dokonce zadara (tedy když nepočítám paušální manipulační poplatek 1,2 Eur) – jen to musíte stihnout do půl hodiny. Jinak euro na hodinu a 5 na den. Zajímavější je cena na měsíc – 10 Eur a na rok 30!!! No neberte to, když je na silnicích aut jako much.

Cyklisté mají také různá privilegia: mohou snad do všech zákazů vjezdu, odbočení, jednosměrek, přikázaných směrů, uvidíte je jet na červenou… to, že to není vždy úplně bezpečné, jsem se přesvědčila na vlastní kůži v centu města. Využila jsem tohoto městem daného práva a vjela v uličkách u náměstí do protisměru. Co se u nás obejde bez problémů a zbytečného brzdění, se zde nevyplatilo. Když se proti vám vyřítí v uličce, kde se sotva vejde jedno auto, vozidlo, rychle se pakujete na chodník. Kdo ví, zda-li dobře odhadne vzdálenosti a rozměry svého auta… Na chodníku to není ale o nic jednodušší: zde můžete pro změnu vy sejmout či aspoň omezit všudypřítomné chodce nebo také nabrat venkovní stůl z restaurace, pokud se tedy v té rychlosti trefíte mezi železné milníky, vzdálené hádám ani ne metr od sebe, oddělující silnici od chodníku. Cyklisté se mohou zařadit i před stop čáru, mohou (a mají!) jezdit v rychlopruzích pro autobusy, mají i na křižovatce a někde i v odbočovacích pruzích speciální zelené pruhy, podjezdy mostů … Na cyklistické mapě jsem našla i pravidla, jak jezdit na kole. To si fakt musíte přečíst, jak jezdit na kole! Přes celoživotní praxi jsem se totiž dozvěděla nové věci. Např. že existují značky pro cyklisty, o kterých jsem neměla páru… jen nevím, není-li to pouze lokální dialekt. ;) Dle mě je tu zkrátka překolováno.

Orientace


Nikdy jsem si neuvědomila tak citelně, jak je pro člověka důležité orientovat se v prostoru, a jaký to na něj má vliv, když potřebuje a nemůže. V prvních dnech pobytu v Toulouse jsem si tento pocit vychutnala plnými doušky. Sama bych tomu nevěřila, jak nemožnost svobodně se pohybovat, jelikož vlastě nevíte, kde jste, kde co je, jak je to daleko a kolik přesun zabere času, může člověka paralyzovat. Když jsme během prvních dní jeli z letiště, nakupovat nebo do církve, tak to bylo autem, jak je pro správné Francouze typické. Občas o sobě říkám, že mám orientační nesmysl – neznamená to však, že nemám žádný! Na ženu bych i řekla spíš nadprůměrný (i když mapu si občas ještě otáčet musím ;)). Při vší dobré vůli, kdy jsem se snažila zapisovat do svého mozkového computeru, mi nešlo se zorientovat. Pokud se jede jednou cestou tam a jinou zpět, tak vám sebelepší fotografická paměť opravdu nemůže. A to vše za mocného přispění všudypřítomných jednosměrek! A rychlý obchvat, který tu využívají nejčastěji, vám ke zdaru nepomůže už vůbec, jelikož je to kruh. To nemluvím o tom, že zeptat se místních, jsme-li na jihu či východě města a je-li moje čtvrt na sever či na západ od nás, je při nejlepším jen dobrý úvod do konverzace či rovnou ztráta času! I všemocný internet v tomto boji selhal: google.maps a jemu podobní byly pro představivost též na nic. Když si totiž přiblížíte nějaké místo, abyste viděli názvy ulic a ověřili si, kde jste, tak ztratíte perspektivu zbytku, protože se vám to nevleze na monitor … neleží-li hledané místo zrovna za rohem.

Začala jsem s málem: narodila a do patnácti let jsem se sebevědomě pohybovala v mega městě o skoro 39 km2! A pak jsem začala objevovat „velkoměsta“ – města pro mě vždy o něco větší, než jsem byla do té doby zvyklá ;). Postupně jsem se s mapou v ruce a podlepenými ohyby přestala cítit jako Alenka v říši divů v Olomouci (2,5x větší), v Brně (asi 6x větší), v Praze (nejhorší bylo metro se 3 linkami!!), v Lyonu nebo Paříži (tam bylo linek metra 16 :-O!!!). A tady, ve městě s rozlohou skoro o polovinu menším než má mé univerzitní město (Brno: 230 km2 a 380 tis. obyv. x Toulouse: 118 km2 a 440 tis. obyv.), jsem se cítila naprosto ztracená … než jsem dorazila (za dvojnásobného ohrožení na životě ;)), do centra města pro mapu! Každý z těch čtyřech dní, než se to stalo, mi připadal jako týden! To byla úleva a skoro bych řekla – záchrana. Díky ní jsem měla šanci zjistit, kdeže to vlastě jsem, kde se nachází pro mě strategická místa a tím pádem jsem měla větší šanci se dostat, kam jsem potřebovala i k tomu zvolit přiměřený dopravní prostředek … můj nejoblíbenější a poslední leta nejvyužívanější – chůze – se tady nezdál být úplně ideální. To jsem si mimochodem vyzkoušela hned druhý den po příjezdu, kdy jsem už musela jít na vzduch, neb mi z druhého dne pobytu v domě za pouhého konzumu (oběd i večeře má 3 chody a trvá vždy několik hodin!) a zabydlování lehce hrabalo. Cesta pěšky do nejbližšího obchodu, kde jsem si potřebovala opatřit ručník, měla trvat dle odhadu domácích 20 minut. Jaká iluze, aby nechodec dobře odhadnul cestu pěšky! V reálu to bylo o 15 víc! A to jsem se ani jednou neztratila!!! Suma sumárum asi hodinu a čtvrt cesty ve vlezlé zimě, v pláštěnce a občas i za vydatného deště kvůli asi 10 min. v obchodě. ;). Ale ručník a konečně dobrý pocit z fyzické únavy za to stál!

Takže není nad mapu! Poučení pro mě zní: orientace je to pro adaptaci v cizím prostředí bez ochotného průvodce nezbytná, pokud tedy potřebujete k životu víc než kilometr čtvereční kolem vašeho domu! O to víc, jste-li ve městě, kde si nevystačíte si s vlastníma nohama, nemáte-li k dispozici auto, průkazky na MHD a nevíte, co kde je, když neodhadujete vzdálenosti… Jakým balzámem na ztracenost je mapa! A tak se mi vybavuje, že se ve spleti života taky často ztrácíme. Hromada ulic, jednosměrek, křižovatek, jiných lidí, vztahů, odboček … zmatek. Nevidíme celou perspektivu, neodhadujeme důsledky svých rozhodnutí, tápeme a netušíme, kam jít, když … nemáme BOŽÍ MAPU – Jeho Slovo. Jen Bůh rozumí tomu všemu mraveništi života a chce nám dát návod, jak se neztratit. Jak úžasné je mít Jeho mapu spolu s připraveným ochotným průvodcem – Jeho Duchem! A také alespoň nějaký ten dopravní prostředek… ;) Ale o tom zas jindy!

Dobrý orientační smysl v životě vám přeje a modlitbu připojuje

E.

PS: Už mám zase podlepené ohyby mapy. ;)