Erika
úterý, 13. listopad 2012 11.07

Je libo dvě, tři nebo čtyři kola?

 aneb Štavnatý exkurz do atmosféry francouzské kultury...


Francouzi a auta – o tom by se daly psát básně.  Nevím, je-li to tímto městem, ale mám pocit, že ať jsem venku kteroukoliv denní či večerní hodinu (kdykoliv kromě neděle), aut prostě neubývá. Dokonce jsem zažila na vlastní kůži, že ráno je dokonce rychlejší prokličkovat centrem města (musíte znát zkratky;)), než použít rychlý, ale přervaný a tudíž ucpaný obchvat! To ani nechci pomyslet na potíže s parkováním ve městě…ještě že se mě to netýká! Ale Francouzi jsou na můj vkus mistři v řízení svých miláčků. Dokáží zaparkovat či vyjet z místa o 5 cm delšího než je jejich auto! Nekončící lajny aut na křižovatkách, do toho splašení cyklisté a davy chodců, kteří se proplétají mezi auty občas na jakémkoliv místě (auta pro změnu občas zastavují až na přechodu;)) … no docela blázinec. Je zajímavostí, že všudypřítomné semafory, které nevypínají ani v noci ani v neděli (s prominutím pakárna!), jsou tu asi jen pro řidiče, kteří je respektují – tedy většinou ;). Abyste dobře chápali, červená na přechodu pro chodce platí pouze, jedou-li auta. Když nic nejede, dav chodců se vyvalí do vozovky červená-nečervená. Musím přiznat, že mi tato na – naše poměry džungle – lehce vyhovuje. Neztrácíte tolik času neoblíbeným čekáním. Další – dle mě – zvrhlostí na silnicích, která do našich krajin doufám NIKDY nedorazí, jsou semafory na kruháči! Dokonce několik: jeden před kruháčem  a pak několik na něm!!! Ať žijí staré dobré křižovatky! Ale už dost o autech a jezdeckém umění (či hazardu?) Francouzů.

Musím poznamenat, že jsem tu poprvé v životě viděla tříkolého oře! Vypadá to zajímavě dvě kola vepředu… takový hybrid, ale asi je totu právě v módě. Ráda bych se však zastavila u těch se dvěma koly a vlastním pohonem. Toulouse je město na březích řeky Garonny, navíc protkáno několika umělými kanály - záruka placatosti. Jelikož jsem z města, o kterém se říká, že je rájem cyklistů, docela jsem přivítala, že to tu mělo být podobné. Půjčit kolo si můžete opravdu skoro na každém rohu – radnice tu tento rychlý a ekologický dopravní prostředek ve velkém provozuje už pátým rokem. Zaskočit si na něm něco rychle vyřídit je dokonce zadara (tedy když nepočítám paušální manipulační poplatek 1,2 Eur) – jen to musíte stihnout do půl hodiny. Jinak euro na hodinu a 5 na den. Zajímavější je cena na měsíc – 10 Eur a na rok 30!!! No neberte to, když je na silnicích aut jako much.

Cyklisté mají také různá privilegia: mohou snad do všech zákazů vjezdu, odbočení, jednosměrek, přikázaných směrů, uvidíte je jet na červenou… to, že to není vždy úplně bezpečné, jsem se přesvědčila na vlastní kůži v centu města. Využila jsem tohoto městem daného práva a vjela v uličkách u náměstí do protisměru. Co se u nás obejde bez problémů a zbytečného brzdění, se zde nevyplatilo. Když se proti vám vyřítí v uličce, kde se sotva vejde jedno auto, vozidlo, rychle se pakujete na chodník. Kdo ví, zda-li dobře odhadne vzdálenosti a rozměry svého auta… Na chodníku to není ale o nic jednodušší: zde můžete pro změnu vy sejmout či aspoň omezit všudypřítomné chodce nebo také nabrat venkovní stůl z restaurace, pokud se tedy v té rychlosti trefíte mezi železné milníky, vzdálené hádám ani ne metr od sebe, oddělující silnici od chodníku. Cyklisté se mohou zařadit i před stop čáru, mohou (a mají!) jezdit v rychlopruzích pro autobusy, mají i na křižovatce a někde i v odbočovacích pruzích speciální zelené pruhy, podjezdy mostů … Na cyklistické mapě jsem našla i pravidla, jak jezdit na kole. To si fakt musíte přečíst, jak jezdit na kole! Přes celoživotní praxi jsem se totiž dozvěděla nové věci. Např. že existují značky pro cyklisty, o kterých jsem neměla páru… jen nevím, není-li to pouze lokální dialekt. ;) Dle mě je tu zkrátka překolováno.

A teď trochu terénu… tak si jedu poprvé na kole objevovat centrum a užít si cyklostezek, což v Prostějově ráda dělám. Kolo, které nějaký v minulosti ubytovaný student u domácích zanechal, sice nepůsobí dojmem stability a spolehlivosti, ale jede. První nemilé překvapení zažívám, když dodržuji směr jízdy cyklostezky (neplatí pro všechny ;)!) a nevšimne si mě odbočující řidička, která mi kříží cestu. Zaváhala jsem a raději kvůli její znatelné nejistotě zpomalila. Když se znova dlouze rozhlížela, usoudila jsem, že mě asi zahlédla… ale to jsem byla na omylu. Jen díky Bohu mě – projíždějící – o pár centimetrů nesrazila, když vjela do silnice. Uf poprvé! Dalších pár minut cesta ubíhala dobře, jen na světelné křižovatce jsem moc nechápala, do kteréhože pruhu se mám vlastně zařadit; který je pro kola a je navíc ten správný pro můj směr. Po asi dvou mega křižovatkách s asi 3 pruhy pro auta plus 2 pro cyklisty v jednom směru a totálním zmatku (kdo se v tom má vyznat!), kam se mám zařadit, aby mě nenabralo auto, jsem raději zvolila ke změně směru bezpečnější způsob – chodník. Řádně jsem si počkala na zelenou, což se ve Francii, jak už víte, také moc nenosí, a ejhle – zase jsem mohla být pod koly auta! Vedle prvního stojícího auta po mé levici se vyřítilo z jeho stínu druhé, které evidentně přejelo na červenou! Řidička zastavila asi půl metru na přechodu kousek ode mne, zatímco stojící auta v protisměru na scénu poslušně koukala. Uf podruhé! Další adrenalin po ani ne deseti minutách od prvního ohrožení na životě – to už toho bylo na mě fakt moc. Nechápala jsem jak ve městě tak podporujících cyklismus hemžící se tisíci kolaři může být tak nebezpečně! A to se pokládám za zkušeného cyklistu!

Korunu tomu všemu nasadila závěrečná scéna: Po té, co jsem se na svém sotva třičtvrtěmetrovém pruhu pro cyklisty, který se vine v protisměru úzké jednosměrné ulice, uhýbala kolu řítícímu se přímo proti mě, jsem pochopila komentář hostitele: Existuje zde rivalita. Vede se tu boj mezi cyklisty a motoristy, kdo z koho. Dodala bych, že i mezi cyklisty… Vděčná, že jsem celá a zdravá dorazila domů, jsem v duchu rozjímala: To je opravdu na hlavu!  Vždyť nemají stejnou startovní pozici. Do cyklisty stačí jen drcnout a je v lepším případě jen vyhozen ze sedla, v horším polámaný na zemi. A ten nejhorší asi zmiňovat nemusím! Statistika, která jízdu na kole řadí mezi nejnebezpečnější dopravní prostředky z pohledu úmrtnosti, asi mluví za vše. Ale zde se asi o ten boj s větrnými mlýny (a já dodávám hazardem se životem) pokoušejí. Připadá mi to ale jako nepodložená sebejistota, nabubřelost nebo neopodstatněná právo „já jedu“. …prostě cyklista může v Toulouse asi všechno.

Vtipná glosa na závěr: Můj oř zvaný „Giant“ (tj. obr – pro neanglofony :)) se občas tvářil, že nebude na jednu stranu zatáčet. To se mi jen zasekl zámek „podkova“ mezi řídítka a přední vidlici (jednou jsem opravdu měla na mále neskončit pusou plnou štěrku na zemi a to navíc na univerzitním kampusu!). Také mi párkrát spadl na ne příliš vhodném místě řetěz. I můj ostře protestující zadek, na který jsem se po první delší jízdě nemohla asi čtyři dny posadit, si na něj postupně zvykl… Řekla bych, že je to vergl, ale přesto vše jsem mu časem přece jen dala důvěru. Teď jsem vděčná Bohu, že ho mám. Snažím se ho postupně, jak se mi podaří sehnat nějaké nářadí, dávat do kupy. Pro ilustraci: Rychloupínák místo šroubu snad na věčnost k seřízení sedla, abych se nekopala při šlapání do loktů nebo si nenatrhla rozkrok, jsem dostala nakonec v opravně za pusu (tedy za bonbón!;)) … pumpa na mě překvapivě časem odněkud vypadla (i když ne že by to s utaženým ventilem šlo moc nafouknout!) … informace, že na převodovku u talířů raději nešahat – shazuje řetěz, je k nezahození … naučit se, jak přehodit zadní – zabírá na několikátý pokus, kdy musíte předimenzovat volbu, abyste se posunuli aspoň o jedno ozubené kolečko jinam … na přední vidlici, která hrozila, že mi v kopci ujede, jsem nakonec objevila klíč a překvapivě efektivně utáhla. 75 Eur za generálku v servisu opravdu dát nemíním.

Měla jsem po těch všech dobrodružstvích a otlacích (jauvajs! Vzpomínám na bráchu! ;)) tiky se na něj vykašlat a pronajmout si městské, nové (alespoň tak vypadá), spolehlivé, se světlem a košem na věci. Nejlepší řešení by bylo asi ho dát do šrotu: je rezavé a má spoustu vad. Ani světlo na něm nenajdete. Zkrátka logicky se mi zdá, že na něm není v této dopravní divočině bezpečné jezdit. Jenže – jiné zatím není. A na jedné zpáteční cestě Bůh mluvil… My jsme to kolo. Ani my nemůžeme naše pokažené životy vyhodit a koupit si nové, jiné, bez šrámů, defektů, rezavých míst, nebezpečných zřícením hrozících míst,… kterým občas, když potřebují zabrat, nespadne řetěz! Bůh se prostě rozhodl přijmout a použít to, co je. A za chodu postupně opravovat, vyměňovat, utahovat, povolovat… Je to On, kdo nás na něm chrání, když se řítíme z kopce, aby se nám přes nerovnosti a zpomalovací prahy nerozdělil rám na dvě části! Tak kde pracuje On, je to mnohem bezpečnější, než na první pohled jistota jinde. I když k tomu asi zaměstnává pár andělů... ;) Dle mně složitější, ale Bůh se tak rozhodl. A tím lépe pro nás – protože je tu pro nás naděje! Rozhodl se do nás investovat a opravovat a řekla bych tím i docela slušně riskovat. Ale asi na to má! Asi chtěl, abychom při tom všem mohli být s Ním. Ono to totiž není jen na pár měsíců,… je to pro věčnost.

 Buďte požehnaní! A mrkněte pozorně na fotku. ;)

 Erika – cyklistka :)

 

Naposledy změněno sobota, 24. listopad 2012 11.06
Eri

Email Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Jste zde: Domovská stránka Blogy Erika Blogy Je libo dvě, tři nebo čtyři kola?