Erika
středa, 12. prosinec 2012 21.34

Jedna funny

Fr. poncho Fr. poncho Erika

Jak se (ne)stát pytlem

Dnes mám jednu humornou historku z natáčení. Jelikož už nemám nárok na supervýhodné jízdné, které činí pro mladé do 26 – považte a rychle přepočítejte (základní jízdné je  1,60 EUR/cesta) – 10 Eur na měsíc (!) (to je snad levnější než u nás), ani na slevu 9,40 za 10 jízd pro studenty nad 26 let, ale maximálně tak 12,90 za 10 jízd, musela jsem přes podzimní počasí zůstat u mého oře! BTW, vidím teď vaše spadlé koutky – to je tip pro místo pro Erasmus výměnu – pro studenty je v tomto ohledu Toulouse Rájem – mega možností a výhod. Mimochodem mnohé se od minulého změnilo. Své kolo „víry“ jsem musela vrátit. Vzápětí jsem ho mohla z milosti (za 10 EUR na měsíc) vyměnit za krásné, seřízené, s košem a světly, funkčními převody, nepadajícím řetězem a ochranou pro nohavice kolo bílé. A jelikož jsme trochu víc na jihu, místo sněhu, což jste si asi užívali vy, zde začíná „období dešťů“ jak to laicky nazývám. Prší tu, občas leje, přeháňky jak v Londýně. A začíná se tu zelenat a dokonce najdete na některých stromech květy – naše jaro.

Minulý týden jsem šla vyřizovat věci ohledně nového ubytování pro další pobyt a jejda… ono pršelo. Tak jsem zaváhala, protože to mám na kole do města přes 25 minut. Povzbuzena vnitřním hlasem, „že tam aspoň nebude tolik lidí“, jsem nasadila své francouzské poncho, které si chráním pro překvápka počasí od doby, kdy jsem promokla skoro na kost při přechodu moře u hory Sv. Michala u La Manche (pro znalce la traversée du Mont St. Michel). No zahoďte draze investovaných 5 EUR po jednom použití, když to zabere asi 7x10 cm místa v kabelce a zachrání vás od mnohých plaveckých zkušeností!  A tak jsem se navlíkla, rukavice a šup do toho nepromokavého šustícího převleku. Dokonce jsem vymyslela něco inteligentnějšího, jak to udělat s kapucí, aby zůstala na hlavě (a mi nekapalo na karbid!) a nemusela ji držet zubama! Naparáděná jsem nalezla na kolo tak, aby mi neteklo na rukavice ani na batoh. Byla jsem určitě prostorově lépe řešená :), ale šlo to. Jen jsem se nemohla moc narovnat – to bych si protrhla pláštěnu. Což se mimochodem taky stalo! Asi po 5 minutách jízdy, kdy jsem kličkovala po cyklostezce na chodníku, která se podobá překážkové dráze, jsem slyšela z auta hurónský smích. Periferním viděním jsem zahlídla auto se staženým okýnkem. To mě v tom lijáku překvapilo, ale lidi jsou dneska různí… Minula jsem to stojící divné auto a pokračovala v jízdě. Za okamžik se mi objevilo v zorném poli znovu, po té co mě za nového zvuku hlasité zábavy předjeli, ale tentokrát z okýnka trčela ruka… a v ní – mobil. Pochopila jsem, že ta celá scéna byla na můj účet. Lehce mě to pobouřilo, že se slečna ze sucha auta baví, jak se já v pláštěně prodírám kapkami deště ve formaci igelitové koule. Schválně jsem přibrzdila, aby se jí nepodařilo fotku udělat – zbytek zařídila auta za nimi. Vyhrála jsem. Uf! Je pravda, že modrá pláštěna není moc sexy, ale v dešti přece vypadá každý blbě: radši igelitoš než mokroš! Během pomalé cesty směrem k cíli jsem si nemohla pomoct, ale měla jsem pocit, že se na mě někteří lidé usmívají – evidentně stejný důvod. No, jo taky se mi moje pláštěna moc nelíbí! Přes skoro dokonalé utěsnění si promokly boty, nohavice a i rukavice už nebyly nejsušší. A jelikož jsem první místo nemohla najít, tak to bylo asi víc než 30 minutové dobrodružství. Až jsem si říkala, zda-li nejsem na podobné kejkle v dešti už stará. ;) Jóó, objíždět lajnu aut státní policie, která blokují celou šíři jediného pruhu hlavního tahu kvůli stávce zemědělců (což jsem opravdu po silnici z obav o vlastní život nedala a jela vedle po úzkém chodníku), kdy mi dokonce jedno zaparkovalo přímo před nosem (spíš kolem – a to bylo horší, páč mi taktak včas sklouzla ruka s igelitem na brzdu! … považte přímo v úhlu křižovatky!), nebyla žádná prča! Věci jsem opravdu vyřídila (spíš nevyřídila), ale všechna místa jsem navštívila. Při dalších pojezdech a na zpáteční cestě už nepršelo, přesto jsem si svůj mundur raději pohotovostně nechala, kdyby se náhodou rozhodlo za cesty opět spustit. Na jednom z mnohých místních mostů, již na zpáteční cestě, jsem zaslechla studeným mužským hlasem pronést slovo koš, když jsem projížděla kolem skupiny lidí. Napadla mě taková divná myšlenka: nemají náhodou Francouzi nějakou asociaci na moji pláštěnku? A nemá něco společného s košem??? Vypadlo to, že celá záhada cukajících koutků a otevřeného okýnka začíná dávat smysl. 

Před večerním programem (aby těch akcí ten den nebylo málo), kdy jsem se nabídla pomoct vařit pro vánoční mládežnickou párty, jsem se musela stavit doma převlíct a najíst. I když bylo jasné, že se mnou na jídlo počítají, jejich orgie začínající občas v 21 h mi dost nevyhovují – prostě můj organismus odmítá spát, když se nechám unést a něco zblajznu. A to se nemusím ani moc přetláskat (což Frantíci zvládají bravurně)! V kuchyni se po počátečním stresu – vařilo se pro 40 lidí! – usídlila skvělá atmosféra. Nebála jsem se proto podělit o svůj dnešní zážitek ve snaze lépe pochopit či si ověřit svou vysvětlující teorii této kulturní záhady. Tři sestry nadšeně vyposlechly mé zážitky s „košem“ a odkývaly mi, že to fakt není fér, že si ze mě někteří nezastřeně dělali legraci. A just – moje teorie se k mé nevelké radosti potvrdila: Ve Francii měly v minulosti odpadkové pytle do koše právě tuto barvu, takže proto se lidé pochichtávali a usmívali. Ok. Tak jsem to projela. Ale copak má sáček na odpadky formu cyklisty???  Moc mi to hlava nebrala. Pro ilustraci jsem vytáhla svůj památeční poklad a dala si ho na sebe. Výbuch nezadržitelného smíchu na sebe nedal dlouho čekat. „Opravdu koš!“ A já dodávám odpadkový a pořádný … pytel. Moje protesty, že teď mají odpadkové pytle černou barvu a takové pláštěně se nikdo nesměje, nezabraly.

Z toho plyne povzbuzení, že takovým situacím v jiné zemi občas prostě nezabráníte. Chybějící kulturní povědomí se tu a tam projeví a občas docela zábavným způsobem – alespoň pro okolí… i když já zas mám pro změnu co vyprávět. :)                                                 Erika

Epilog: Měla jsem nutkání si hned koupit nový pytel, abych nebyla pro smích, … pro změnu černý, ale ještě na to nedošlo. Proto když si své pončo mám teď dát, tak prosím Boha, ať mi dá projet bez deště, ať nemusím vypadat jako pytel. ;)

Naposledy změněno středa, 12. prosinec 2012 22.08
Eri

Email Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.