Erika
sobota, 23. březen 2013 15.27

Další story z Francie...

 Botičky

Ne moc často ale za to povětšinou ráda chodím nakupovat věci na sebe. S modlitbou mi Bůh občas dá nějaký ten kousek oblečení za dobrou cenu. Neoblíbenějšími a nejoriginálnější shledávám vybrané sekáče díky široké nabídce netuctových a hlavně neasijských stylů. Tímto způsobem jsem odolala módnímu tlaku (či spíše vydírání) bederních – k uhnání zánětu ledvin či nachlazení vaječníků nepostradatelných – kalhot. V tradičních obchodech se jednu dobu nedalo nic jiného než tyto zadek-i-předek-lezoucí gatě sehnat. Jedna oblast je však specifická – obuv. Tu sháním výhradně novou, protože v tomto jsou mé nohy dosti vybíravé. Nevhodnou obuv na můj každodenní sport – chození – prostě nevyužiju. V mém nákupním maratonu se už stalo, že jsem prošla všechny obchody ve městě a na tenisky, které by mě netlačily v palci, na patě či jinde, jsem narazila až v posledním olomouckém 12. obchodě! Je pravda, že pak se mnou takto vymodlené a nervy a časem draze zaplacené boty žijí až do smrti (jejich ;)).

Tak jsem na podzim začala vnímat potřebu zimních a hlavně přechodových bot. Už jsem nechtěla sáhnout po elegantně vypadajících teniskách či pohorkách – i když se to u kalhot zakamufluje, že jsou to tenisky, k sukni moc dobře nepasují. Právě ve Francii jsem si pro tuto „radost“ vyhradila pauzy určené fyzickým aktivitám. V mém pracovním zátahu jsem si pro cyklistický výlet (jak jinak!:)) do obchoďáku či do centra Toulouse oddělila postupně několik odpolední. Většinou to zabralo minimálně 3 hodiny plus skoro hodina cesty. A nic! Modlila jsem se neúnavně dál, ale boty stále nepřicházely, lépe řečeno já stále nepřicházela k těm správným. Na poslední studený únorový výlet v děravé pláštěnce si vzpomínám docela zřetelně: V obchodě, kde měli konečně boty, ve kterých by se dalo dělat víc než vyskočit z auta a nechat se vyvést výtahem do teplé kanceláře k celodennímu sezení, tj. byly pohodlné na chození, jsem strávila asi 2 hodiny. Byl to posledních víkend zimních slev a kožené polobotky se daly koupit i za 750 Kč! S modlitbou a tichých rozhovorem s Duchem svatým jsem procházela všechny regály a zkoušela jedny boty za druhými – odhadem minimálně 40 párů bot! A… nic. Jelikož jsem se nechtěla vzdát a nějak očekávala, že mi ty boty Bůh po několika měsících modliteb a čekání skutečně dá, ve svém modrém „převleku“, lehce promočené čepici a rukavicích a za svištění kapek a kolem projíždějících davů aut jsem zoufale přejela k jinému asi 15 min. vzdálenému obchodu. A… zas NIC. Byla jsem z promarněného času docela zklamaná…

Musela jsem přijet zpět do Čech a doprovodit maminku na jedno obchodní jednání, aby mi na NĚ Bůh dal narazit! Padly mi mezi hromadami dalších bot prve do oka a pak i na nohu. Bylo nadpřirozené, že už byly na skladě (což vždy trvá až sezónu) a já je mohla před odjezdem zpět do Francie získat! Koupila jsem hned dva různé páry elegantních zdravotních celokožených mokasín. A před dvěma dny jsem si jedny – úplně nové – otestovala v zatěžkávající hodinové chůzi mezi domovem, univerzitou a „Prostor Gošen“, což je místo různých křesťanských aktivit. A překvapivě mě na závěr nečekal ani puchýř ani otlak – cena, kterou musím i za dobře padnoucí boty až na výjimky pravidelně na začátku zaplatit!

P1110204To jsou ony! Malá reklama na obchod Rozmarýna v PV. ;)   

Když jsem se s nimi vracela domů a uvědomovala si zvláštnost situace, napadlo mě hned několik paralel. Možná nevíte, ale Bible nám o výběru obuvi také mluví. Máme dle Efezským 6,15 „být obuti k pohotové službě evangeliu pokoje (CEP)“, „být obuti připraveností kázat evangelium pokoje (NBK)“ či „jako boty si obout horlivost, které dává evangelium pokoje (fr. překlad Louis Second)“. Občas se stává, že nemáme ty správné boty. Chodíme ve svých starých škrampách, ve kterých je nám možná dobře. Chodíme si, jak chceme a kam chceme. Naše návyky, náš životní styl, naše způsoby jednání a naše rozhodování – jsme na ně tak nějak zvyklí. Nemáme potřebu si nechat mluvit do života. Jenže to to nejsou ani boty evangelia, ani pokoje. A to nemluvím o horlivosti pro Boha a o připravenosti dobrou Boží zprávu, kterou jsme mohli slyšet a zažít na vlastní kůži, sdílet s ostatními.

Možná jsou naše botky už díravé – potřebujeme znovu intenzivně hledat Boha a obnovit se ve vztahu s Ním. Nebo možná nesou otisky špatných chodících návyků, oblastí, které jsou v nepořádku, které nám brání jít rovně, správně a za každého počasí. Možná už vnímáme tu potřebu se dobře v životě obout, a tak sháníme boty nové, ale pořád je nemůžeme sehnat. Nezbývá než se nepřestat po nich ohlížet, i když to může trvat nějaký čas, úsilí hledání, modliteb a klepání na dveře, než narazíme na ty správné – ty od Boha. Ale pak jednoho krásného dne to přijde a my vykřikneme: „Heuréka!"

Jenže tak, jak jsem si nechala jeden z párů doma (ze stěhovacích důvodů), můžeme si nově získané botičky schovat pečlivě do krabice, abychom si je co nejdéle uchovali nové. Jenže tím jim vlastně sebereme jejich užitnou hodnotu a jsou nám opravdu, kromě dobrého pocitu, k ničemu!

A na závěr se může stát, že když už získané botičky obujeme, úplně se v nich necítíme. Nejsou jako naše staré boty – nejsou totiž NAŠE, ale Jeho! A možná se do nich budeme muset jinak naformovat, než jsme byli zvyklí. Možná se budeme muset učit našlapovat a chodit jinak nebo jinam – správně z Božího pohledu. A to už je asi škola Ducha svatého, který nás tohle chce naučit. Denní všední chození. Ale přidáme-li do těch všedních dní nevšedního Boha, tak zažíváme nebe už tady na zemi. A to přece stojí za to! Tak honem pro boťáky – shánět, naimpregnovat, obout, naučit se je dobře používat a hlavně chodit životem v evangeliu a v pokoji – dle situace, v níž se zrovna nacházíte vy!

S přáním Božího pokoje                                            Erika

Naposledy změněno pátek, 11. říjen 2013 14.51
Eri

Email Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Jste zde: Domovská stránka Blogy Erika Blogy Další story z Francie...