OuTou
sobota, 3. listopad 2012 10.24

Bolesti vedoucího

Letos jsem trochu vzpomínal na těch pár let na střední a na vysoké, kdy jsem měl touhu kázat Krista lidem, nebo se i tato touha překotila i v několik akcí. V tomto zamyšlení Ti chci předat pár věcí, které vidím až zpětně a která brzdila mou službu. Byly to často mylné předpoklady a očekávání a já věřím, že když o nich budeš vědět, budeš se jim moct vyhnout a dojít dál než já.

 

Vedoucí je vždy trochu sám

Myslím si, že jedna věc, která mě nejvíc zabrzdila bylo očekávání, že mi někdo pomůže. Ono to zní pesimisticky, ale je to tak. Teď zpětně zjišťuji, že vedoucí, má-li dávat věcem směr, je vždy o krok vpředu, než lidé které vede. Pokud jsi povolán k vedení, pak máš nápady a iniciativu, běž a nečekej, že ti někdo příliš pomůže. Lidé se připojí většinou až tehdy, když něco rozjedeš. Nefunguje příliš rozděl a panuj. V Čechách ne.

Pravdou je, že pokud máš vizi nebo povolání k něčemu, často za to musíš položit život a většinu volného času aby s toho něco bylo. (S přáteli jsem dělával víkendovou akci a i to vyžadovalo plné nasazení 3 – 5ti lidí, kteří tomu daly téměř veškerý volný čas po dobu půl roku.) Ale ty už jsi na tom o něco lépe než já před třemi, pěti lety zpět, protože ti může pomoci tvůj koordinátor. A vždycky se můžeš modlit. Na to nezapomínej. Bůh je ten kdo řeší neřešitelné...

Vedoucí dělá (téměř vždy) to, co ho přesahuje

O co tu jde? Často si říkáme, že to či ono nezvládneme. Ale faktem je, že celý život je o tom, že v danou chvíli to co ještě neumíme to co bychom potřebovali. Tím se člověk učí: výzvami! Pamatuji si jako dnes, když jsem stál prve na střední, vyklepaný, skleslý nad stavem osobní svatosti (co s tím dělat píšu jinde) a s neutuchající touhou říkat lidem o Kristu. Bylo to v době, kdy žádné NG nebylo. Bylo to zvláštní a nelehké období.

Když se vracím zpět ve vzpomínkách, zcela jistě ti říkám, že si nedovedu představit, že bych já na střední šel k řediteli a žádal ho o místo pro modlitby a kázání (akce). Vím, jak jsem byl vykulený a vím, že bych na v té době neměl. Z pohledu dnes, ze zkušeností, které mám teď mi to přijde naprosto směšné a zbytečné... bát se někoho zeptat na cokoli kdekoli. Celkem běžně dnes jednám s úřady a jinými lidmi, co jsem nikdy před tím neviděl. A co teď? Musím říct, že mé strachy kdysi byly zbytečné. Nemrhej svůj čas tím, že se budeš bát... protože možnosti, které máš teď pominou... a jednou tě to možná bude mrzet.

Vsuvka: Jak to ale dělat? Jít někam na jednání... Když někam přijdeš, nejdřív musíš svůj protějšek rozpovídat. Pak se řádně představit, vysvětlit kdo jsi a říct jasně co chceš a proč právě ten s kým jednáš je ten, kdo ti může nejlépe pomoci. Pokud ti nebude chtít pomoci, ptej se na toho kdo ti pomoci může, nebo jaké jsou důvody odmítnutí. Na argumenty můžeš reagovat hned nebo při dalším jednání. Neměla by chybět ani vložka, proč právě tvá akce (nápad) je ta, která už ti měla dávno být a v čem je její hlavní přínos! Pak už je řada na druhé straně. Jedno vím jistě: když toto uděláš a odpovíš předem sám si na to co jsem zmínil, vyhneš se trapasům a nejspíš to projde.

Vsuvka dvě: Když někam posíláš mail, počkej dva, tři dny a pokud se nedočkáš odpovědi, připomeň se telefonem. Na stření nám jeden učitel říkal: „Když tě vyhodí dveřmi, vlez zpět oknem, než ho stihnou zavřít.“ Uvedu teď modelový rozhovor, když připomínám mail:

Dobrý den. Jmenuji se Ota Faldyna a poslal jsem Vám mail dne 26. 10. Dostal jsem jste tuto zprávu?“ Dostane se mi nějaké odpovědi... „Chci se zeptat, kdy mohu očekávat odpověď? Proč se ptám... Já osobně rád pomohu kdekomu, ale protože jsem zaměstnaný, často zapomenu i když chci pomoci. Proto vám navrhuji, že se Vám připomenu v době, kdy předpokládáte, že budete mít čas se mi věnovat. Vyhovuje Vám tento přístup?“ ... „Pokud Vám to takto vyhovuje, kdy se Vám mám připomenout?“ 

Možná, že je tento přístup hodně na tělo, ale někdy je nutné být zdravě asertivní (ale stále pokorný a slušný), protože jinak se nikam nedostaneš. 

Tento bod shrnu asi takto: Věci se mají tak, že i ředitelé škol a jiní úředníci jsou jen lidé a mají své problémy. Když přijdeš ve slušnosti se zeptat, tak věř, že slušné, pokorné jednání už dnes není ani zdaleka standardem. Tak se neboj... protože i jen to může otevřít dveře.

Když vedeš, používej „multilevel“

Na univerzitě jsme měli skupinku, kde se scházelo kolem 20ti lidí. Já bydlel dlouhé roky na koleji (intru pro „větší“ děti) a věděl jsem, že když upeču placky a pustím hudbu, lidé vždycky přijdou. A tak jsem jednou ročně dělal na Vánoce paarty. Pozval jsem věřící a nevěřící s cílem aby si popovídali a výsledky byly neslavné. Věřící si povídali spolu a lidé bez Krista se opili jak měli normálně ve zvyku.

Nevím jestli se ti dostane toho luxusu, abys měl možnost oslovit 20 křesťanů... Ale i tak... až později jsem pochopil, že i pořádání akcí má svou „účinnost“. Ne všichni mají odvahu se bavit s jinými lidmi o víře. Ale jsou tu lidé (můj odhad je, že to je tak jeden – dva z deseti), kteří se třeba se možná necítí odvážně, ale chtějí to alespoň zkusit. Těm co chtějí se věnuj. Vysvětli jim čeho chceš dosáhnout, jaká je jejich role... a ostatní nech ať přijdou jen tak (když motivuješ lidi, kteří nechtějí, koleduješ si o frustraci). Nebuď skleslý z toho, že se nepřipojili všichni, ale raduj se z těch, kdo jsou ochotní! Pokud je vás pět na škole a alespoň jeden ti je ochoten pomoci, chval za něj Boha!!! Frustrace není na místě, ale jen bere sílu.

Na závěr

Co dodat? Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem (vedoucím), touží po krásném úkolu (1Tm 3,1). Vedení lidí je nádherná věc. Mou nesmírnou radostí je vidět, jak lidé rostou. Ale takhle radost je často vykoupena stresem, překonáváním sebe a často spoustou strachů. Ale výsledkem jsou lidé vedení ke spáse, růst tvé osobnosti a i těch co vedeš. No, nestojí ti to za to alespoň zkusit?

Naposledy změněno pondělí, 11. březen 2013 18.10
Ota Faldyna

Email Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Jste zde: Domovská stránka Blogy OuTou Blogy Bolesti vedoucího