Chyba
  • JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 62
Magazín
pondělí, 11. březen 2013 18.11 Napsal(a)

Zpracované výpisky z konference Nové Generace v Brně, z (dle mého) peckového vyučování Steve Lehmana.

čtvrtek, 21. únor 2013 08.25 Napsal(a)

Před pár dny jsme se s Tomem vrátili ze setkání NG, které se konalo ve Švédsku. Kdo by čekal třeskutou zimu jako já-ten se plete. Čekalo nás stejné počasí jako u nás doma. Akorát sněhu bylo podstatně více. Naším cílem bylo vidět zázemí NG a musím říct, že jsem byl velmi mile překvapen. Celá práce se jim po 10 letech velmi rozrostla v každém ohledu a tak mají dokonce potenciál pozvat další evropské vedoucí, aby jim pomohli rozvíjet práci v jejich zemích. Švédsko patří mezi země, kde se klade důraz na aktivizaci občanů a z toho plyne i velká angažovanost studentů na školách. Nutno podotknout, že studenti jsou podporováni rodiči a prarodiči a tak tato křesťanská misijní společnost dosáhla 13.000 členů. Velmi mě povzbudilo, že bývalí NGčkáři, jsou dnes na velmi zajímavých pozicích jako jsou starostka nebo poslanec. Celá práce na školách je podporovaná státem a díky tomu NG Švédkso pracuje na 450 školách. Kéž by i v naší zemi vláda podporovala křesťanské organizace podobným způsobem. Přestože pracujeme ve zcela odlišných podmínkách máme stejný cíl a především stejného Boha. Švédské výsledky ve službě a jeijch nadšení pro kázání evangelia mě naplňují stejnou touhou, abychom hledali jak rozvíjet službu na školách v našich podmínkách. A tak mojí modlitbou zůstává: ´Proste Pána žně, ať vyšle dělníky na svoji žeň!´ Díky vám všem, kteří na tom pracujete s námi.

středa, 12. prosinec 2012 22.42 Napsal(a)

Zdravím všechny žáky, studenty a přátele Nové generace. Tento článek nevznikal snadno. S pocitem, že je potřeba dát něco na web, se už as měsíc zamýšlím. Zkuste být originální, když je před Vánoci!

čtvrtek, 13. květen 2010 22.13 Napsal(a)

crazy_carNa našem webu připravujeme s Media týmem nové vychytávky pro skupinky. Pokuď bys měl chuť pomoct a IT je Ti blízké, tak se určitě ozvi. Jedná se o tvoření databázových aplikací ve fabriku (online naklikání databázových aplikací), pak také pomoc při správě webu. Nezáleží moc na tom, kolik toho zrovna umíš, ale jesli máš chuť pomoct, něco nového se naučit, poznat bandu lidí, kteří jsou zapálení pro Boha, a razí cestu v této oblasti.

Korni

čtvrtek, 15. květen 2014 20.46 Napsal(a)

Jirka píše: 

V poslední době se snažím přemýšlet jak přinést Evangelium do své školy. V hodině Informatiky jsem dostal příležitost připravit si prezentaci na volné téma a já přemýšlel... O čem bych tak mohl udělat prezentaci? Napadlo mě, že vlastně můžu udělat o Evangeliu.

středa, 26. červen 2013 14.12 Napsal(a)

A short English lesson on Regional youth retreat. A couple of Texas quotes.-)
 
"Camp was amazing!! It was awesome to be able to be in an environment where you could feel God's presence. It was also fun being able to play and build relationships with all the people that were there!"

"Watching God move in another country was amazing. Having the youth seek God together while engaging them in activities is an awesome way to help teach how to spread the gospel."
 
"Camp was an amazing experience. To see other students from the other side of the world, seeking God, makes it so real to me. I got to really realize that we are one body of Christ."
 
We were very privileged and thankful that we were able to spend time with some incredible leaders and youth in Czech. We all had a blast! Thank you so much for allowing us to come and we will continue to pray for the people of Czech Republic!

čtvrtek, 2. květen 2013 12.04 Napsal(a)

Jak jsem si málem koupila NIC

Asi většina z vás přijmula neměnnou realitu, že jednou za rok se schoulíte v posteli i v době, kdy máte být v práci či ve škole. …pokud tedy nejste hrdinové (nebo sobečtí vůči okolí z pohledu druhé strany ;)) a nechodíte s tím kašlacím, smrkacím a horečkovým svinstvem do práce a školy dál, aby těch „šťastlivců“ jako vy mohlo být ještě víc! Jo, jo, chřipajzna je tak ženiální, že si potřebujeme každý rok stáhnout aktualizaci ochranného štítu proti novým kmenům. Dalo by se polemizovat, jestli za to nemůže přístup lékařů, kteří na vše takové okamžitě píší antibiotika často bez kontrolních krevních testů či výtěrů… a viry je móóóc rádi baští. A prášky hltající jedinec se tak stává pro virouše dobrým tréninkovým centrem pro získání ještě dokonalejší rezistentnosti…

Fungovala jsem tak po VŠ docela pravidelně. Plus v zimě se ještě přidávala průběžně přesušená sliznice v krku, tj. pálení či suchý kašel, ucpaný nos v noci… Před dvěma lety jsem po asi skoro rok zkusila doplňky stravy (aloe, kolostrum, chlorela…) a nevím, jestli díky nim, nebo díky souběžným modlitbám jsem za poslední dva roky nemocná nebyla! A to, i když blízcí kolem mě (ne vyjma mou rodinu) občas padali s horečkami, hnusně smrkali a kašlali…

Nejinak tomu bylo i letos. Před odjezdem do Francie, po příjezdu, během Vánoc byla moje česká či francouzská rodina většinou nemocná… a já díky Bohu nic. To se změnilo při posledním přejezdu teď v březnu. Až kolem 20 ° rozdílu asi udělalo své… Během prvních pár dní po návratu do jarní Toulouse mě začalo z čista jasna pálit v krku. Jedna probolavěná noc a druhý den se to proměnilo v docela slušnou rýmu. S modlitbami se ale věci začaly rychle posouvat k dobrému a již po jednom dni, kdy mi bylo slabo a šoufl, jsem se cítila na malou procházku venku. Během jedné z nich jsem si zašla do nedaleké lékárny poradit, co na puchýře na zadní stěně krku.

A to je jiné kafe než u nás! Místní farmaceutický průmysl je jistě dobrým businessem. V lékárně si připadáte jako v bavlnce! Prodavaček v originálním firemním stejnokroji je tam vždy asi tucet, jsou vždy milé, ochotné a pozorné. A hlavně vám umí poradit, nabídnout a také… prodat. To je asi důvodem, proč občas na jedné ulici najdete hned několik lékáren. Lidé si odnesou na rýmu hned několik krabiček a odlehčí se o několik desítek eur. Dostalo se i na mé „cosi“ na obličeji: Pupínky, kterých jsem se nemohla několik měsíců zbavit. A ochotná prodavačka, s kterou jsme mezitím „stanovily“ pravděpodobnou diagnózu, mi hned nabídla přírodní krém s kalendulou. Wow! Představa, že ty dotěrné potvory na tváři už konečně setřepu, ve mně vyvolala nával příjemného pocitu. Jen mě zarazila jedna věc: na krabičce bylo napsáno Boiron. Pro nezasvěcené je to největší výrobce homeopatik ve světě – původem z Francie. Opáčila jsem tázavě, je-li to homeopatikum. Prodavačka trochu překvapeně zareagovala, že ano, ale že je to přírodní. A to už jsem věděla své! Odvětila jsem jí, že bych ráda kalendulu a ne „otisk“ kalenduly, a že vím, jak fungují homeopatika … takže „díky, tohle ne“. Profesionálně na sobě nedala moc znát, jen malý náznak údivu, … asi taky věděla, jak homeopatika fungují…

Nevím, za kolik euro by vám prodali tento efekt placebo – lepší část homeopatik, spolu s odbornou démonickou doprovodnou péčí („kalendula“ měla stát asi 6 EUR)! Na druhou stranu mi cvaklo, že lékárníci, pokud nejsou úplně pitomí či tak zaslepeně „věřící“ v homeopatika, vědí, že vám prodávají jen podkladovou látku… s nulovou koncentrací účinné látky, kterou se tváří mít! Tak jsem to v minulosti nastudovala přímo na webových stránkách Boironu, který to tam měl pečlivě vysvětlené. Pěkný podraz a klamání spotřebitele! Kdo z nás by střízlivý koupil prázdnou krabici od mléka s vírou, že když ji sní, tak se mu uleví! I kdyby nám to prodával a zdůvodnil prezident lékařské komory, budeme si asi myslet své! A určitě to nebudeme zkoušet. Je zajímavé, že s homeopatiky je to jiné! Tam se rozum nějak podrobuje nelogičnosti a vypíná se pod tlakem nevědomosti či víry „když to ale funguje…“ A potom mluvme o racionální podstatě člověka! Díky Bohu jsem opět homeopatické pasti unikla. Ale myšlenka, že jsem si málem koupila NIC mě natolik pobavila, že jsem si nemohla pomoct, abych se o tento zážitek nepodělit s vámi! Pokoj vám.                                                         

Erika

Tohle si moje rodina přinesla na chřipku z lékárny. Cena kolem 15 EUR!

Na chripku za 15 EUR

Zajímavá zkušenost jedné nachlazené holky s homeopatií (v angličtině) na: http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=kagATiubOp8

sobota, 23. březen 2013 15.27 Napsal(a)

 Botičky

Ne moc často ale za to povětšinou ráda chodím nakupovat věci na sebe. S modlitbou mi Bůh občas dá nějaký ten kousek oblečení za dobrou cenu. Neoblíbenějšími a nejoriginálnější shledávám vybrané sekáče díky široké nabídce netuctových a hlavně neasijských stylů. Tímto způsobem jsem odolala módnímu tlaku (či spíše vydírání) bederních – k uhnání zánětu ledvin či nachlazení vaječníků nepostradatelných – kalhot. V tradičních obchodech se jednu dobu nedalo nic jiného než tyto zadek-i-předek-lezoucí gatě sehnat. Jedna oblast je však specifická – obuv. Tu sháním výhradně novou, protože v tomto jsou mé nohy dosti vybíravé. Nevhodnou obuv na můj každodenní sport – chození – prostě nevyužiju. V mém nákupním maratonu se už stalo, že jsem prošla všechny obchody ve městě a na tenisky, které by mě netlačily v palci, na patě či jinde, jsem narazila až v posledním olomouckém 12. obchodě! Je pravda, že pak se mnou takto vymodlené a nervy a časem draze zaplacené boty žijí až do smrti (jejich ;)).

Tak jsem na podzim začala vnímat potřebu zimních a hlavně přechodových bot. Už jsem nechtěla sáhnout po elegantně vypadajících teniskách či pohorkách – i když se to u kalhot zakamufluje, že jsou to tenisky, k sukni moc dobře nepasují. Právě ve Francii jsem si pro tuto „radost“ vyhradila pauzy určené fyzickým aktivitám. V mém pracovním zátahu jsem si pro cyklistický výlet (jak jinak!:)) do obchoďáku či do centra Toulouse oddělila postupně několik odpolední. Většinou to zabralo minimálně 3 hodiny plus skoro hodina cesty. A nic! Modlila jsem se neúnavně dál, ale boty stále nepřicházely, lépe řečeno já stále nepřicházela k těm správným. Na poslední studený únorový výlet v děravé pláštěnce si vzpomínám docela zřetelně: V obchodě, kde měli konečně boty, ve kterých by se dalo dělat víc než vyskočit z auta a nechat se vyvést výtahem do teplé kanceláře k celodennímu sezení, tj. byly pohodlné na chození, jsem strávila asi 2 hodiny. Byl to posledních víkend zimních slev a kožené polobotky se daly koupit i za 750 Kč! S modlitbou a tichých rozhovorem s Duchem svatým jsem procházela všechny regály a zkoušela jedny boty za druhými – odhadem minimálně 40 párů bot! A… nic. Jelikož jsem se nechtěla vzdát a nějak očekávala, že mi ty boty Bůh po několika měsících modliteb a čekání skutečně dá, ve svém modrém „převleku“, lehce promočené čepici a rukavicích a za svištění kapek a kolem projíždějících davů aut jsem zoufale přejela k jinému asi 15 min. vzdálenému obchodu. A… zas NIC. Byla jsem z promarněného času docela zklamaná…

Musela jsem přijet zpět do Čech a doprovodit maminku na jedno obchodní jednání, aby mi na NĚ Bůh dal narazit! Padly mi mezi hromadami dalších bot prve do oka a pak i na nohu. Bylo nadpřirozené, že už byly na skladě (což vždy trvá až sezónu) a já je mohla před odjezdem zpět do Francie získat! Koupila jsem hned dva různé páry elegantních zdravotních celokožených mokasín. A před dvěma dny jsem si jedny – úplně nové – otestovala v zatěžkávající hodinové chůzi mezi domovem, univerzitou a „Prostor Gošen“, což je místo různých křesťanských aktivit. A překvapivě mě na závěr nečekal ani puchýř ani otlak – cena, kterou musím i za dobře padnoucí boty až na výjimky pravidelně na začátku zaplatit!

P1110204To jsou ony! Malá reklama na obchod Rozmarýna v PV. ;)   

Když jsem se s nimi vracela domů a uvědomovala si zvláštnost situace, napadlo mě hned několik paralel. Možná nevíte, ale Bible nám o výběru obuvi také mluví. Máme dle Efezským 6,15 „být obuti k pohotové službě evangeliu pokoje (CEP)“, „být obuti připraveností kázat evangelium pokoje (NBK)“ či „jako boty si obout horlivost, které dává evangelium pokoje (fr. překlad Louis Second)“. Občas se stává, že nemáme ty správné boty. Chodíme ve svých starých škrampách, ve kterých je nám možná dobře. Chodíme si, jak chceme a kam chceme. Naše návyky, náš životní styl, naše způsoby jednání a naše rozhodování – jsme na ně tak nějak zvyklí. Nemáme potřebu si nechat mluvit do života. Jenže to to nejsou ani boty evangelia, ani pokoje. A to nemluvím o horlivosti pro Boha a o připravenosti dobrou Boží zprávu, kterou jsme mohli slyšet a zažít na vlastní kůži, sdílet s ostatními.

Možná jsou naše botky už díravé – potřebujeme znovu intenzivně hledat Boha a obnovit se ve vztahu s Ním. Nebo možná nesou otisky špatných chodících návyků, oblastí, které jsou v nepořádku, které nám brání jít rovně, správně a za každého počasí. Možná už vnímáme tu potřebu se dobře v životě obout, a tak sháníme boty nové, ale pořád je nemůžeme sehnat. Nezbývá než se nepřestat po nich ohlížet, i když to může trvat nějaký čas, úsilí hledání, modliteb a klepání na dveře, než narazíme na ty správné – ty od Boha. Ale pak jednoho krásného dne to přijde a my vykřikneme: „Heuréka!"

Jenže tak, jak jsem si nechala jeden z párů doma (ze stěhovacích důvodů), můžeme si nově získané botičky schovat pečlivě do krabice, abychom si je co nejdéle uchovali nové. Jenže tím jim vlastně sebereme jejich užitnou hodnotu a jsou nám opravdu, kromě dobrého pocitu, k ničemu!

A na závěr se může stát, že když už získané botičky obujeme, úplně se v nich necítíme. Nejsou jako naše staré boty – nejsou totiž NAŠE, ale Jeho! A možná se do nich budeme muset jinak naformovat, než jsme byli zvyklí. Možná se budeme muset učit našlapovat a chodit jinak nebo jinam – správně z Božího pohledu. A to už je asi škola Ducha svatého, který nás tohle chce naučit. Denní všední chození. Ale přidáme-li do těch všedních dní nevšedního Boha, tak zažíváme nebe už tady na zemi. A to přece stojí za to! Tak honem pro boťáky – shánět, naimpregnovat, obout, naučit se je dobře používat a hlavně chodit životem v evangeliu a v pokoji – dle situace, v níž se zrovna nacházíte vy!

S přáním Božího pokoje                                            Erika

středa, 12. prosinec 2012 21.34 Napsal(a)

Jak se (ne)stát pytlem

Dnes mám jednu humornou historku z natáčení. Jelikož už nemám nárok na supervýhodné jízdné, které činí pro mladé do 26 – považte a rychle přepočítejte (základní jízdné je  1,60 EUR/cesta) – 10 Eur na měsíc (!) (to je snad levnější než u nás), ani na slevu 9,40 za 10 jízd pro studenty nad 26 let, ale maximálně tak 12,90 za 10 jízd, musela jsem přes podzimní počasí zůstat u mého oře! BTW, vidím teď vaše spadlé koutky – to je tip pro místo pro Erasmus výměnu – pro studenty je v tomto ohledu Toulouse Rájem – mega možností a výhod. Mimochodem mnohé se od minulého změnilo. Své kolo „víry“ jsem musela vrátit. Vzápětí jsem ho mohla z milosti (za 10 EUR na měsíc) vyměnit za krásné, seřízené, s košem a světly, funkčními převody, nepadajícím řetězem a ochranou pro nohavice kolo bílé. A jelikož jsme trochu víc na jihu, místo sněhu, což jste si asi užívali vy, zde začíná „období dešťů“ jak to laicky nazývám. Prší tu, občas leje, přeháňky jak v Londýně. A začíná se tu zelenat a dokonce najdete na některých stromech květy – naše jaro.

Minulý týden jsem šla vyřizovat věci ohledně nového ubytování pro další pobyt a jejda… ono pršelo. Tak jsem zaváhala, protože to mám na kole do města přes 25 minut. Povzbuzena vnitřním hlasem, „že tam aspoň nebude tolik lidí“, jsem nasadila své francouzské poncho, které si chráním pro překvápka počasí od doby, kdy jsem promokla skoro na kost při přechodu moře u hory Sv. Michala u La Manche (pro znalce la traversée du Mont St. Michel). No zahoďte draze investovaných 5 EUR po jednom použití, když to zabere asi 7x10 cm místa v kabelce a zachrání vás od mnohých plaveckých zkušeností!  A tak jsem se navlíkla, rukavice a šup do toho nepromokavého šustícího převleku. Dokonce jsem vymyslela něco inteligentnějšího, jak to udělat s kapucí, aby zůstala na hlavě (a mi nekapalo na karbid!) a nemusela ji držet zubama! Naparáděná jsem nalezla na kolo tak, aby mi neteklo na rukavice ani na batoh. Byla jsem určitě prostorově lépe řešená :), ale šlo to. Jen jsem se nemohla moc narovnat – to bych si protrhla pláštěnu. Což se mimochodem taky stalo! Asi po 5 minutách jízdy, kdy jsem kličkovala po cyklostezce na chodníku, která se podobá překážkové dráze, jsem slyšela z auta hurónský smích. Periferním viděním jsem zahlídla auto se staženým okýnkem. To mě v tom lijáku překvapilo, ale lidi jsou dneska různí… Minula jsem to stojící divné auto a pokračovala v jízdě. Za okamžik se mi objevilo v zorném poli znovu, po té co mě za nového zvuku hlasité zábavy předjeli, ale tentokrát z okýnka trčela ruka… a v ní – mobil. Pochopila jsem, že ta celá scéna byla na můj účet. Lehce mě to pobouřilo, že se slečna ze sucha auta baví, jak se já v pláštěně prodírám kapkami deště ve formaci igelitové koule. Schválně jsem přibrzdila, aby se jí nepodařilo fotku udělat – zbytek zařídila auta za nimi. Vyhrála jsem. Uf! Je pravda, že modrá pláštěna není moc sexy, ale v dešti přece vypadá každý blbě: radši igelitoš než mokroš! Během pomalé cesty směrem k cíli jsem si nemohla pomoct, ale měla jsem pocit, že se na mě někteří lidé usmívají – evidentně stejný důvod. No, jo taky se mi moje pláštěna moc nelíbí! Přes skoro dokonalé utěsnění si promokly boty, nohavice a i rukavice už nebyly nejsušší. A jelikož jsem první místo nemohla najít, tak to bylo asi víc než 30 minutové dobrodružství. Až jsem si říkala, zda-li nejsem na podobné kejkle v dešti už stará. ;) Jóó, objíždět lajnu aut státní policie, která blokují celou šíři jediného pruhu hlavního tahu kvůli stávce zemědělců (což jsem opravdu po silnici z obav o vlastní život nedala a jela vedle po úzkém chodníku), kdy mi dokonce jedno zaparkovalo přímo před nosem (spíš kolem – a to bylo horší, páč mi taktak včas sklouzla ruka s igelitem na brzdu! … považte přímo v úhlu křižovatky!), nebyla žádná prča! Věci jsem opravdu vyřídila (spíš nevyřídila), ale všechna místa jsem navštívila. Při dalších pojezdech a na zpáteční cestě už nepršelo, přesto jsem si svůj mundur raději pohotovostně nechala, kdyby se náhodou rozhodlo za cesty opět spustit. Na jednom z mnohých místních mostů, již na zpáteční cestě, jsem zaslechla studeným mužským hlasem pronést slovo koš, když jsem projížděla kolem skupiny lidí. Napadla mě taková divná myšlenka: nemají náhodou Francouzi nějakou asociaci na moji pláštěnku? A nemá něco společného s košem??? Vypadlo to, že celá záhada cukajících koutků a otevřeného okýnka začíná dávat smysl. 

Před večerním programem (aby těch akcí ten den nebylo málo), kdy jsem se nabídla pomoct vařit pro vánoční mládežnickou párty, jsem se musela stavit doma převlíct a najíst. I když bylo jasné, že se mnou na jídlo počítají, jejich orgie začínající občas v 21 h mi dost nevyhovují – prostě můj organismus odmítá spát, když se nechám unést a něco zblajznu. A to se nemusím ani moc přetláskat (což Frantíci zvládají bravurně)! V kuchyni se po počátečním stresu – vařilo se pro 40 lidí! – usídlila skvělá atmosféra. Nebála jsem se proto podělit o svůj dnešní zážitek ve snaze lépe pochopit či si ověřit svou vysvětlující teorii této kulturní záhady. Tři sestry nadšeně vyposlechly mé zážitky s „košem“ a odkývaly mi, že to fakt není fér, že si ze mě někteří nezastřeně dělali legraci. A just – moje teorie se k mé nevelké radosti potvrdila: Ve Francii měly v minulosti odpadkové pytle do koše právě tuto barvu, takže proto se lidé pochichtávali a usmívali. Ok. Tak jsem to projela. Ale copak má sáček na odpadky formu cyklisty???  Moc mi to hlava nebrala. Pro ilustraci jsem vytáhla svůj památeční poklad a dala si ho na sebe. Výbuch nezadržitelného smíchu na sebe nedal dlouho čekat. „Opravdu koš!“ A já dodávám odpadkový a pořádný … pytel. Moje protesty, že teď mají odpadkové pytle černou barvu a takové pláštěně se nikdo nesměje, nezabraly.

Z toho plyne povzbuzení, že takovým situacím v jiné zemi občas prostě nezabráníte. Chybějící kulturní povědomí se tu a tam projeví a občas docela zábavným způsobem – alespoň pro okolí… i když já zas mám pro změnu co vyprávět. :)                                                 Erika

Epilog: Měla jsem nutkání si hned koupit nový pytel, abych nebyla pro smích, … pro změnu černý, ale ještě na to nedošlo. Proto když si své pončo mám teď dát, tak prosím Boha, ať mi dá projet bez deště, ať nemusím vypadat jako pytel. ;)

sobota, 8. prosinec 2012 14.04 Napsal(a)

Má vůbec smysl to, co děláme? Lidi přijdou a odejdou... všechno vypadá stejně a jen se zdá, že máš víc problémů než dřív. Tohle jsou všechno otázky, které si možná kladeš každý týden před modlitbami za školu. Mám pár myšlenek na povzbuzení, protože to smysl rozhodně má!

Strana 1 z 5